V břiše nebes, kde světlo je klín,
pluje má duše jak mlčící stín.
Ne z cedru je — z vědomí, snů,
kam Bůh sahá plamenem dnů.
Chrám z masa, loď co dýchá,
nese smlouvu — pradávná pícha.
V srdci truhla neviditelna,
kde ticho zpívá ta slova neznělná.
Žádné víno kurz nezmění,
pálenka ji do mlhy nesvadí.
Pije dech, co je čistý jak chrám,
kompas jí brána, co vede k nám.
Z hlubin vesmírů, z pohledu vnitř,
vidí hromy, co cloumají klid.
A přesto pluje — bez plachty, bez kormidla,
všechno ji vede: přítomnost plavidla.
Kde jiní hledají dřevo a slitinu,
ona má spásu — živoucí čin.
Ne ve zlatě, v oltářích tmy,
ale v tobě — ty jsi ten záznam, ty.
